Uznání rozhodnutí podle Nařízení Brusel I bis a rozhodčí řízení

Generální advokát Collins se ve svém stanovisku ze dne 5. května 2022 ve věci C-700/20, London Steam-Ship Owners' Mutual Insurance Association Limited proti Španělskému království (dále jen „Stanovisko“) vyjádřil k otázce vztahu mezi rozhodčím řízením a nařízením č. 44/2001 Brusel I (dále jen „Nařízení“).

Nařízení je právním předchůdcem nařízení č. 1215/2012 Brusel I bis a upravuje mj. vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech mezi členskými státy, nevztahuje se ovšem na rozhodčí řízení, které je z jeho působnosti vyloučeno.

Na základě Nařízení tak např. není možné uznat a vykonat rozhodčí nález vydaný v jiném členském státě, který bude zpravidla uznáván a vykonán na základě Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958.

V jiných případech ovšem tato hranice mezi rozhodčím a soudním řízením, resp. rozhodčím nálezem a „rozhodnutím“ ve smyslu Nařízení, zcela jasná není. Soudnímu dvoru Evropské Unie (dále jen „SDEU“) tak byla ve výše nadepsaném řízení předložena otázka, zda může být za rozhodnutí ve smyslu čl. 34 odst. 3 Nařízení považováno i (soudní) rozhodnutí ve znění rozhodčího nálezu vydané podle anglického zákona o rozhodčím řízení (Arbitration Act 1996).

Konkrétně se v daném případě jednalo o situaci, kdy byl ve Španělsku vydán v rámci sporu z pojistné události rozsudek ve prospěch Španělského království, které se následně domáhalo jeho uznání a výkonu ve Spojeném království. Zároveň ovšem bylo ve stejné věcí protistranou, poskytovatelem pojistky London Steam-Ship Owners' Mutual Insurance Association (dále jen „klub“), zahájeno rozhodčí řízení ve Spojeném království, jehož výsledkem byl rozhodčí nález proti Španělskému státu. Klub následně požádal o svolení k výkonu tohoto rozhodčího nálezu u anglických soudů, které následně v souladu se zákonem o rozhodčím řízení vydaly (soudní) rozhodnutí ve znění tohoto rozhodčího nálezu.

V řízení o uznání o španělském rozhodnutí následně vyvstala otázka, zda takové rozhodnutí, které je sice rozhodnutím soudu členského státu, ale zároveň je ve své podstatě výsledkem řízení rozhodčího, může představovat rozhodnutí podle čl. 34 odst. 3 Nařízení. Tento článek stanoví seznam překážek pro uznání a výkon rozhodnutí v jiném členském státě, mj. právě i pro neslučitelnost s „rozhodnutím“ vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá.

Generální advokát ve Stanovisku předně uvedl, že rozhodnutí ve znění rozhodčího nálezu, o jaké se v daném případě jednalo, nelze v jiném členském státě uznat a vykonat jako „soudní“ rozhodnutí, neboť nařízení neupravuje uznání a výkon rozhodčích nálezů mezi členskými státy. Toto pravidlo pak nelze obejít tím, že se předmětný rozhodčí nález změní na rozhodnutí. 

Otázku, zda takové rozhodnutí může představovat překážku věci rozhodnuté ve smyslu čl. 34 odst. 3 Nařízení, však již generální advokát zodpověděl kladně. Podle jeho názoru totiž takové rozhodnutí mj. splňuje podmínky kladené judikaturou SDEU, totiž že rozhodnutí musí být vydáno soudním orgánem smluvního státu, který rozhoduje z vlastní pravomoci o sporných věcech mezi účastníky řízení.

Podle generálního advokáta pak řízení, na základě kterého je anglickými soudy vydáno rozhodnutí ve znění rozhodčího nálezu, totiž nespočívá v automatickém schválení nálezu, ale anglický soud v daném řízení rozhoduje o řadě hmotněprávních aspektů mezi účastníky sporných, i když se nejedná o stejné sporné otázky, o kterých rozhoduje rozhodčí soud a které jsou obsaženy v rozhodčím nálezu. 

Vzhledem ke skutečnosti, že SDEU se ve svém rozhodnutí zpravidla s názorem generálního advokáta shoduje, lze očekávat, že tomu tak bude i v tomto případě. Po rozhodnutí ve věci Gazprom (C-536/13), ve kterém se SDEU přiklonil k směrem ke striktnímu rozlišení soudního a rozhodčího řízení, by se tak mohlo po delší době objevit rozhodnutí, které by naopak hranici mezi oběma řízeními relativizovalo.

Celý text Stanoviska je dostupný zde.