Rozsudek SDEU ve věci C-700/20 –⁠ uznání rozhodnutí podle nařízení Brusel I a rozhodčí řízení podruhé

V našich novinkách jsme již před nedávnem informovali o stanovisku generálního advokáta Collinse ve věci C-700/20, London Steam-Ship Owners' Mutual Insurance Association Limited proti Španělskému království ohledně otázky vztahu mezi rozhodčím řízením a nařízením č. 44/2001 Brusel I (dále jen „Nařízení“).

Dne 20. 6. 2022 vydal velký senát Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“) v této věci rozsudek, ve kterém se překvapivě od stanoviska generálního advokáta poměrně významným způsobem odklonil.

SDEU sice ve svém rozsudku stejně jako generální advokát uvedl, že soudní rozhodnutí ve znění rozhodčího nálezu může představovat rozhodnutí podle čl. 34 odst. 3 Nařízení, které může představovat překážku pro uznání a výkon rozhodnutí soudu jiného členského státu z důvodu neslučitelnosti obou rozhodnutí. Na rozdíl od generálního advokáta však takové posouzení podmínil dalšími skutečnostmi.

Podle SDEU tak soudní rozhodnutí ve znění rozhodčího nálezu není rozhodnutím ve smyslu čl. 34 odst. 3 Nařízení v případě, že předmětný rozhodčí nález byl vydán za okolností neslučitelných s fundamentálními cíli Nařízení.

V projednávaném případě SDEU tento rozpor zaprvé spatřoval ve skutečnosti, že předmětné rozhodčí řízení bylo v Anglii zahájeno poté, co bylo ve stejné věci zahájeno soudní řízení před španělskými soudy, což je v rozporu s principem litispendence podle čl. 27 Nařízení.

Druhý rozpor spatřoval SDEU ve skutečnosti, že účastníkem rozhodčího řízení byl i poškozený (v rámci dané pojistné události), a to i přes to, že nebyl smluvní stranou předmětné pojistné smlouvy, která obsahovala rozhodčí doložku. Uvedené bylo dle SDEU v rozporu s relativním účinkem rozhodčí smlouvy, která nemůže zavazovat třetí osoby. V tomto ohledu odkázal na svou judikaturu ve věci Maroni k čl. 14 Nařízení (příslušnost ve věcech pojištění), podle které poškozený, který může podat přímou žalobu proti pojistiteli osoby, která mu způsobila škodu, není vázán ujednáním o příslušnosti sjednaným mezi tímto pojistitelem a touto osobou.

Podle názoru SDEU pak měly anglické soudy, které rozhodovaly o vydání soudního rozhodnutí ve znění rozhodčího nálezu, dodržení výše uvedených fundamentálních principů Nařízení v rozhodčím řízení přezkoumat, aby předešly jejich obejití. Protože anglické soudy toto posouzení neprovedly a ani SDEU nepředložily v tomto ohledu předběžnou otázku, nemůže jejich rozhodnutí ve znění rozhodčího nálezu představovat překážku ve smyslu čl. 34 odst. 3 Nařízení.

Tyto závěry SDEU považujeme za problematické zejména z důvodu, že z pohledu SDEU by rozhodčí soud měl být zřejmě fakticky vázán Nařízením i přes to, že rozhodčí řízení je z jeho působnosti výslovně vyloučeno. SDEU tak sice učinil ve specifickém kontextu anglického práva, podle kterého jsou při výkonu rozhodčího nálezu vydávána soudní rozhodnutí ve znění rozhodčího nálezu, i tak je podle našeho názoru uvedený výklad Nařízení ve vztahu k rozhodčímu řízení nepřípustně extenzivní.

Po rozsudku SDEU ve věci Achmea z roku 2018, ve kterém SDEU na rozdíl od generálního advokáta Watheleta dospěl k pro mnohé nepochopitelnému závěru, že rozhodčí doložky obsažené v dohodách o podpoře a vzájemné ochraně investic mezi členskými státy nejsou slučitelné s unijním právem, se tak jedná o další rozporuplný rozsudek ze strany SDEU, který nereflektuje realitu rozhodčího řízení a zbytečně jej komplikuje.

Celý text rozsudku je v anglickém jazyce dostupný zde.