Rozsudek SDEU a možnost smluvních stran zvolit si soud jiného členského státu

Dne 8. 2. 2024 vydal Soudní dvůr Evropské unie ve věci C‑566/22 přelomové rozhodnutí, kterým povolil dvěma právnickým osobám se sídlem ve stejném členském státě, aby si sjednaly rozhodný soud jiného členského státu.

Přelomové posouzení předběžné otázky Soudním dvorem Evropské unie

Soudní dvůr Evropské unie disponuje unijním monopolem na výklad a sjednocování unijního práva. Není proto divu, že se na něj členské státy obracejí kdykoliv se dostanou do úzkých v rámci otázky interpretace nebo platnosti práva EU.

Soudní dvůr Evropské unie tyto dotazy posuzuje v rámci zvláštního nesporného řízení s tím, že jeho posouzení je pro soud, který otázku vznesl závazné. Předběžná otázka nejčastěji míří na výklad unijního práva, čímž zaplňuje jeho výkladovou mezeru a poskytuje ostatním členským státům pomyslný návod, jak v obdobném případě postupovat.

Dne 8. února 2024 se první senát Soudního dvora Evropské unie ve věci C‑566/22 zabýval otázkou výkladu čl. 25 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012 stran uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

Svým pojetím tohoto ustanovení de facto rozšířil výklad pojmu „mezinárodní prvek“ neboť umožnil dvěma osobám usazeným ve stejném členském státě, aby si zvolily jako rozhodný soud, soud jiné členské země EU.

Tímto rozhodnutím prolomil dlouhotrvající premisu, která za věcně a místně příslušný soud pro řešení sporů mezi stranami se sídlem ve stejném členském státě považovala právě soud na jehož území mají obě osoby své sídlo.

Okolnosti případu a potenciální vliv na praxi

Soudní dvůr Evropské unie posvětil dvěma slovenským právnickým osobám, aby svůj spor ve věci závazků ze smluv o peněžité zápůjčce přenesly na české soudy. Tento postup je dle výkladu Soudního dvora Evropské unie plně v souladu čl. 25 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012, neboť předmětné ustanovení je nutno vykládat tak, že se vztahuje na dohodu o příslušnosti, kterou si smluvní strany usazené ve stejném členském státě sjednají.

Soudní dvůr dále dodává, že ve sporech ze smlouvy, kterou mezi sebou takto osoby se sídlem ve stejném členském státě uzavřely, mají příslušnost soudy jiného členského státu, ačkoliv uvedená smlouva nemá na tento jiný členský stát žádnou jinou vazbu.

Shora zmíněné rozhodnutí dozajista otevírá dveře zejména obchodním společnostem, neboť tyto jsou nyní oprávněny vyloučit své tuzemské soudy z projednávání jejich sporů. Smluvní volnost tak získává přednost před formálními pravidly soudnictví, ovšem až praktická aplikace tohoto výkladu vyjeví všechny jeho klady a zápory.

Nicméně již teď je jasné, že se tato nově nabytá svoboda neobejde bez komplikací, za všechny zmiňme třeba vyšší míru složitosti při uplatnění práva cizího státu zvoleným členským soudem (např. český soud se bude muset zabývat výkladem a aplikací německých právních předpisů s nimiž nemá žádné praktické, ani teoretické zkušenosti).

S tím souvisí i potenciální vytíženost „populárnějších“ a spolehlivějších soudních systémů v rámci členských zemí EU. Jejich větší vytíženost se může potenciálně odrazit i na místních daňových poplatnících (např. kvalita soudního řízení se sníží na úkor její rychlosti, soudní řízení bude dražší a pro určité vrstvy populace tak i méně dostupné).

Celé znění rozsudku SDEU ze dne 8. 2. 2024 ve věci C‑566/22 naleznete zde.

 Mgr. Anastasja Vištalová, advokátní koncipientka